O daltonu

Zodpovědnost – samostatnost – spolupráce

Co je to dalton?

Daltonský plán je vzdělávací metoda, kterou představila světu Helena Parkhurstová v prvním dvacetiletí 20. století. Neobjevila se náhodou – úvod do 20. století znamenal v oblasti pedagogiky velké změny. Hledaly se nové možnosti, jak zaměřit vzdělání na potřeby dítěte. Výsledkem reformních snah je několik proudů alternativních škol –Freinetovská školaWaldrofská škola, škola Montessori a samozřejmě Daltonský plán.

Helena Parkhurstová, dlouholetá spolupracovnice Marie Montessori, viděla ve vzdělávání velkou příležitost pro rozvíjení nejen základních dovedností dítěte, ale i celé dětské osobnosti. Daltonský plán se od dalších tradičně vnímaných „alternativních proudů“ vyznačuje obrovskou devizou: nejedná se o ucelený systém, podle kterého se musí postupovat krok za krokem, ale především o soubor principů, které ovlivňují styl výuky od základů.

Parkhurstová určila tři základní principy, od nichž se ve škole všechny aktivity odvozují.

Zodpovědná svoboda, spolupráce a samostatnost vyzývají žáka, aby se stal aktivním účastníkem vyučování.

Poskytneme-li dítěti dostatek svobody při práci, učíme ho zodpovědnosti, umožníme mu, aby kreativně pracovalo vlastním tempem a ve vlastním časovém rozvrhu. Navíc velké množství rozličných aktivit, které mohou probíhat ve třídě současně, vytvoří dostatečně stimulující prostředí, které respektuje výukové návyky všech dětí.

Zapojíme-li do práce všechny děti, zvykáme je na týmovou práci, která je čeká v budoucím profesním životě. Naučí se respektovat jeden druhého, hodnotit svoji práci ve spolupráci s učitelem i samostatně.

Dalton nabízí svobodu učiteli…

Zachová-li učitel základní principy daltonské výuky, má víceméně volnou ruku v tom, jakým způsobem vede žáky, co po nich bude vyžadovat, na jakých pravidlech se společně dohodnou, jaký způsob „administrativy” si ve třídě zvolí, kde budou zaznamenávat splněné úkoly, jakým způsobem budou provádět sebehodnocení a hodnocení učitele, jak kontrolu získaných vědomostí. Zde, víc než jinde, může platit „jaké si to uděláš, takové to máš.”

Proto na školách nenajdeme dvě třídy, které by pracovaly naprosto stejným způsobem a kopírovaly jedna druhou. Ve všech třídách daltonských škol se ale setkáme s uplatněním daltonských principů, s různými variantami daltonských pravidel, s různými typy hodnotících tabulí a bloky samostatné práce.

…i žákovi

Dalton nabízí žákovi možnost – v rámci předem dohodnutých pravidel – samostatně se rozhodovat: vybrat si místo jiné než v běžné hodině, pracovní koutek na chodbě, práci na koberci apod., vybrat si z nabídky předmětů ten, kterým chce začít, zvolit si pořadí úkolů, způsob zpracování, určit si, zda bude pracovat sám nebo spolupracovat apod. Poskytneme-li dítěti dostatek svobody při práci, učíme ho zodpovědnosti a umožníme mu, aby kreativně pracovalo vlastním tempem a ve vlastním časovém rozvrhu.

Ke sledování průběhu žákových pokroků v daltonském bloku využíváme daltonské tabule, na které žáci značí pomocí barevných magnetů splnění úkolu, hodnotící rámečky, týdenní plány a další nástroje.

Proč tolik „zbytečných” úkonů a činností? V případě například daltonských tabulí si děti zvyknou na určitý systém práce, učitel zároveň získává přehled o tom, v jaké fázi samostatné práce se žáci právě nacházejí, jakému předmětu dávají přednost, jaké je jejich pracovní tempo. Žáci sami také vidí, jak daleko jsou s prací jejich spolužáci.

V době, kdy děti pracují na daltonském úkolu, postava učitele jakoby ustoupila do pozadí, učitel přijímá pozici „poradce či trenéra.” Děti za ním chodí s problémem až tehdy, když vyčerpaly všechny možnosti, jak úlohu vyřešit samostatně – s pomocí učebnice, encyklopedie, počítače nebo spolužáků. Pokud žádají o pomoc učitele, dostanou od něj pouhý návod k řešení, nikdy ne správnou odpověď.

Zde možná namítnete, že ne všechny děti mají dovednosti a schopnosti na tak vysoké úrovni, aby zadané úkoly samostatně zvládly na 100 %. Máte určitě pravdu. Učitel ale žákovi „nepodsouvá” hned v úvodu práce myšlenku, že úkol nezvládne. Zná „své” děti natolik, aby nepřeceňoval jejich schopnosti a zároveň je také nepodceňoval. Zadává žákům úkoly v takovém rozsahu a přiměřené náročnosti, aby je s využitím daltonských principů zvládli.

Daltonský blok

Už v mateřských školách se děti seznamují s principy daltonu už od tří let. Postupně si zvykají na denní rozhovor v kruhu, kde se seznámí s programem samostatné práce, opakují si pravidla třídy, hodnotí svoji práci a vyprávějí si o běžných „radostech a starostech”. Z nabídky „úkolů” si vybírají činnost pro daný den. Naučí se ukládat pomůcky na správné místo, zařadit zpracovaný úkol do svého portfolia a vyznačit jeho splnění na kontrolní tabuli, ale také sdělit rodičům, jak se jim práce líbila. Tyto zkušenosti pak dětí využívají ve školní práci. Neznamená to však, že pokud dítě nechodilo do daltonské mateřské školy, nemůže chodit do daltonské „základky”. Získané dovednosti se ale dětem na 1. stupni ZŠ mohou hodit.

Dalton na I. stupni

Daltonský blok v prvních a druhých třídách trvá dvě nebo tři vyučovací hodiny jednou i vícekrát týdně. Děti v něm samostatně pracují na úkolech z různých předmětů. Daltonský blok začíná „rozhovorem v kruhu.” V úvodu se probírají témata, která děti aktuálně zajímají, pak se vysvětlí podstatu všech úkolů samostatné práce, upřesní se způsob hodnocení, zopakují se pravidla pro samostatnou práci, dohodnou se na výstupy a také na čase, kdy se opět v kruhu sejde třída k sebehodnocení a diskuzi o dokončené práci. Přehled úkolů pro daný daltonský blok mají děti k dispozici na „daltonské“ informační tabuli.

Daltonská práce starších dětí na prvním stupni se liší pouze náročností a délkou daltonského bloku. Způsob uspořádání záleží na každé škole.

Žáci pracují většinou v týdenních nebo i delších „blocích” nebo na „úkolech”, kde po vysvětlení učitelem v určených hodinách procvičují učivo nebo samostatně nastudují nové poznatky. Využívají zkušenosti a schopnosti daltonské práce z nižších ročníků – práci s knihou, práci na počítači, týmovou práci, sebekontrolu. Učí se   komunikovat, respektovat se navzájem, přijímat kritiku a hodnotit sebe i svou práci a zodpovídat za dokončení v předem domluveném termínu. Vědí, že se jejich práce bude test a hodnotit učitelem.

Dalton na II. stupni

Na druhém stupni využíváme „daltonské dovednosti” při zpracovávání dlouhodobých daltonských úkolů, miniprojektů, prezentací a předmětových, třídních nebo celoškolních projektů.

Slovo projekt se objevuje v různých souvislostech, v médiích, v různých oborech. Jak vnímáme projekty ve škole?

Pod slovem školní projekt si můžeme představit jak výstup, tak i postupné kroky, které si žák vymyslí k danému problému – tedy téma, cíl projektu a cestu k němu, jeho zpracování, vizualizaci a prezentaci.

Možná to vypadá složitě, ale určitě to tak není. Učíme žáky najít systém práce a dodržet předem stanovená pravidla. Pro učitele je důležité, aby si hned na začátku uvědomili, že projekt není „jejich“, že jde o projekt dětí. Musí ale zůstat jen rádcem a pomocníkem. Projekty se samozřejmě netýkají jen žáků druhého stupně, pracují (i spolupracují) na nich také žáci na I. stupni

V projektech se věnujeme aktuálním problémům současného světa, které se stávají významnou součástí základního vzdělání. Jejich prostřednictvím si děti doposud roztříštěné znalosti spojí do jednoho celku a uvědomí si propojenostna první pohled spolu nesouvisejících věcí. Snažíme se zaměřit pozornost na oblast environmentální, mediální, oblast multikulturality, na sociální vztahy, na globální myšlení a mezinárodní vztahy.

Na závěr stanovíme konečný výstup projektu – časopis, plakát, počítačovou prezentaci, scénku – kterým děti představí výsledek své práce.

Dlouhodobé daltonské úkoly na školách pomáhají vyřešit dilemata s rozvrhem, neboť se týkají jednoho předmětu (nebo předmětů konkrétního učitele). Tento úkol nezpracovávají žáci v hodinách uspořádaných do bloku během jednoho dne jako na prvním stupni, nýbrž během několika běžných hodin, např. češtiny.

V praxi to znamená, že se žáci učí podle normálního rozvrhu a daltonský úkol v rámci jednoho předmětu neovlivňuje předměty (a úkoly) ostatní. To ovšem neznamená, že by se různé předměty nemohly do jednoho úkolu spojovat.

Vedle těchto daltonských úkolů a výše uvedených forem práce samozřejmě také probíhají na daltonských školách hodiny „běžné“, které byste nalezli na jiných, běžných základních školách.

Věra Burešová, Lukáš Bajer